Víte, kdo jako první na světě zlegalizoval potraty?

Stalo se tak na podzim roku devatenáct set dvacet, tedy pouhé tři roky po říjnové revoluci. Země byla zničená občanskou válkou, hladomorem, epidemií i rozpadem tradičních struktur. Právě v tomto prostředí se nová moc rozhodla zasáhnout i do samotných základů lidského života.

Návrh na legalizaci potratů nevznikl náhodou ani z čistě „humanitních“ pohnutek, jak se někdy tvrdí. Vycházel z marxisticko-leninské ideologie, která chápala člověka především jako produkt společenských a ekonomických vztahů. Rodina, zejména křesťanská a patriarchální, byla vnímána jako buržoazní přežitek, nástroj útlaku a reprodukce starého řádu. Z tohoto pohledu nebyl nenarozený život osobou s vlastní důstojností, ale biologickým faktem, který lze řídit ve prospěch společnosti.

Klíčovou postavou ideového zázemí byla Alexandra Kollontajová, bolševická revolucionářka a lidová komisařka pro sociální otázky. Otevřeně prosazovala sexuální revoluci, rozvolnění manželství a osvobození ženy od „břemene mateřství“, pokud si ho sama nezvolí. Potrat byl chápán jako nástroj emancipace i jako technické řešení sociálních problémů chudoby, přelidnění a nelegálních zákroků.

Samotný právní akt měl podobu dekretu „O ochraně zdraví žen“, vydaného osmnáctého listopadu roku devatenáct set dvacet. Dokument připravilo Lidové komisariáty zdravotnictví a spravedlnosti. Dekret povoloval umělé přerušení těhotenství prováděné lékařem ve státních zdravotnických zařízeních a zcela rušil trestní postih. Politickou odpovědnost za tento krok neslo nejvyšší vedení sovětského státu v čele s Vladimirem Iljičem Leninem, který stál u zrodu celého právního systému nové moci.

Oficiální zdůvodnění hovořilo o ochraně zdraví žen a boji proti nebezpečným nelegálním potratům. Neoficiální, avšak z ideologie čitelný motiv byl hlubší: stát si nárokoval právo rozhodovat o životě dříve, než se vůbec narodí. Život nebyl chápán jako dar, ale jako proměnná v sociálním inženýrství.

Je příznačné, že tentýž režim, který potraty jako první legalizoval, je o šestnáct let později opět zakázal. Stalinův obrat v roce třicet šest nebyl návratem k úctě k životu, ale pragmatickou reakcí na demografický kolaps. To samo o sobě ukazuje, že v tomto myšlenkovém rámci nešlo o morální principy, nýbrž o potřeby státu.

Historický fakt je tedy jasný: první legalizace potratů nebyla výsledkem liberální demokracie, dlouhého etického zrání či respektu k lidské důstojnosti. Byla produktem revoluční ideologie, která chtěla přetvořit člověka, rodinu i samotný pojem života podle abstraktní představy „pokroku“.

A právě zde se nabízí otázka, která přesahuje historii. Pokud se dnes potraty obhajují jazykem svobody, pokroku a soucitu, stojí za to si připomenout, v jakém duchovním a ideovém klimatu se tento krok poprvé zrodil – a jaké představy o člověku tehdy nesl.