Výročí 1700 let – První Nikajský koncil

Historickým pozadím je prudký spor, který se rozhořel v tehdejším křesťanství, zejména ve východní části Římské říše; z něj vyplývá, že na počátku 4. století se christologická otázka stala klíčovou otázkou křesťanského monoteismu. Spor se točil především kolem otázky, jak sladit křesťanské vyznání víry v Ježíše Krista jako Božího Syna se stejně křesťanskou vírou v jediného Boha ve smyslu monoteistického vyznání. 

Zejména alexandrijský teolog Arius zastával přísný monoteismus v souladu s tehdejším filozofickým myšlením a v zájmu zachování takového přísného monoteismu vyloučil Ježíše Krista z konceptu Boha. Z tohoto pohledu nemohl být Kristus „Božím Synem“ v pravém slova smyslu, ale pouze zprostředkující bytostí, kterou Bůh používá pro stvoření světa a pro svůj vztah s lidmi. Koncilní otcové odmítli tento model rigidního filosofického monoteismu, který propagoval Arius, a postavili proti němu přesvědčení, že Ježíš Kristus jako Syn Boží je „jedné podstaty s Otcem“. Slovem homoousios chtěli koncilní otcové vyjádřit nejhlubší tajemství Ježíše Krista, o němž Písmo svaté svědčí jako o věrném Synu Otce, s nímž je v modlitbě úzce spojen. Právě v modlitbě se totiž Ježíš nejzřetelněji projevuje jako Syn nebeského Otce. 

V Novém zákoně je to především evangelista Lukáš, který představuje Ježíše v jeho pozemském životě jako Božího Syna v neustálé modlitbě, který má za svůj existenciální střed dialog se svým nebeským Otcem a žije s ním v hluboké jednotě. Ježíš žil natolik v modlitbě a z modlitby, že celý jeho život a dílo lze označit za jednu modlitbu. Bez takového modlitebního postoje nelze postavu Ježíše Krista vůbec pochopit. Právě to citlivě vytušili otcové nicejského koncilu, kteří použili termín homoousios, aby nabídli správný výklad Ježíšovy modlitby a hlubší čtení jeho života a smrti, poznamenané v každém okamžiku dialogem s Otcem. 

Slovem homoousios Nicejský koncil vůbec „nehelenizoval“ biblickou víru a nepodřizoval ji cizí filozofii, ale uchopil to nesrovnatelně nové, co se stalo viditelným v Ježíšově modlitbě adresované Otci. Byl to spíše Arius, kdo přizpůsobil křesťanskou víru filozofickému myšlení té doby, zatímco Nicejský koncil se chopil filozofie té doby, aby vyjádřil to, co je pro křesťanskou víru charakteristické. V nicejském vyznání víry se koncil opět vyjádřil jako Petr a s Petrem v Cesareji Filipově: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“ (Mt 16,16).

Christologické vyznání víry koncilu se stalo základem společné křesťanské víry. Koncil má velký význam zejména proto, že se konal v době, kdy křesťanství ještě nebylo rozerváno mnoha rozpory, které vznikly později. Nicejské vyznání víry je společné nejen východním církvím, pravoslavným církvím a katolické církvi, ale také církevním společenstvím, která se zrodila z reformace; jeho ekumenický význam by proto neměl být podceňován.

Pokračování: Mýty o Nikajském koncilu: Fakta versus ezo-spekulace