Wu-wej – Legendárdní Lao-c´, spis Tao Te ťing a taoismus

Jméno a titul

Laozi je čestný titul. Lao (老) znamená „ctihodný“ nebo „starý“, tak jako v moderní mandarínské čínštině laoshi (老师) „učitel“. Zi (子), v české transliteraci c‘ je v tomto kontextu obvykle překládáno jako „mistr“. Zi bylo ve staré Číně používáno jako čestná přípona, která označovala „mistra“ nebo „pana“. V populárních biografiích bylo Lao-c’ovo křestní jméno Er, příjmení Li (což tvořilo jméno Li Er 李耳) a jeho jménem v dospělosti bylo Boyang. Tan (pinyin: Dan) je posmrtné jméno, takže se o něm někdy mluví jako o Li Tanovi (李聃) nebo Lao Tanovi.

Život

Životopisné údaje jsou krajně nejisté. Jediným starověkým biografickým zdrojem jsou Zápisky historika z pera S‘-ma Čchiena, který žil v letech 145–86 př. n. l., tedy asi 400 let po Laovi.

Lao-c‘ podle něj pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, okresu Ku v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno znělo Li (Lao-c‘ je později přijaté jméno, jež znamená „Starý mistr“), osobní jméno Li, mužské Po-jang a čestný posmrtný titul Tan.

Byl historikem státního archivu v Čou, z mnohých knih, o které pečoval, také pramenila jeho moudrost. Zde s ním podle S‘-ma Čhiena konzultoval problém pohřebního obřadu i Konfucius. Toto údajné setkání s Konfuciem je také hlavním důvodem, proč je Lao C‘ tradičně považován za autora 6. století př. n. l. Během schůzky prý Lao Konfucia obvinil z pýchy a ctižádosti, Konfucius pak prý měl pocit, že mluvil s „drakem“. Doslova měl Lao Konfuciovi říct: „Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se; nenalezne-li ji, odejde a nechá růst plevel. Slyšel jsem, že dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by měl v domě bídu; že urozený muž dokonalé ctnosti se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých rozmanitých přání, svých vnějších gest a ctižádostivých plánů. To vše je pro tvé vlastní já bezcenné. Víc ti nemám co říci.“ Konfucius pak prý svým žákům řekl: „Ptáci – vím, že dovedou létat; ryby – vím, že dovedou plavat; divoké zvíře – vím, že dovede běhat. Ale nechápu, jak dokáže drak létat s větrem a oblaky a vystupovat do nebe. Dnes jsem spatřil Lao-c‘ – myslím, že je roven draku.“

V roce 520 př. n. l. byl Lao z úřadu propuštěn, snad kvůli zapojení do dynastického sporu, který v té době propukl. Od té doby se prý toulal a nebylo o něm nic známo. Těsně před odchodem měl sepsat svůj slavný spis. S‘-ma Čhien reprodukuje legendu, že když Lao při odchodu z Čou dorazil na vodním buvolovi k hranicím státu Čou, strážce průsmyku Jin Hin mu řekl: „Pane, vidím, že chceš odejít do samoty; kvůli sobě samému tě prosím, ulož své myšlenky do nějaké knihy.“ A Lao-c‘ napsal knihu o dvou dílech a pěti tisících slovech, která pojednává o tao a ctnosti, neboli Tao Te ťing, základní knihu taoismu.. Potom se definitivně ztratil z historie. Podle S‘-ma Čchiena nicméně zanechal několik potomků.

S‘-ma Čchienův stručný životopis byl však mnohokráte kritizován. Podle Williama Boltze „neobsahuje prakticky nic, co by bylo prokazatelně faktické“.

Laovo učení se stalo dominantní ideologií čínské elity a vysoké kultury od třetího do šesté století. Během dynastie Tchang (618–907) císařská rodina prý zjistila, že její předkové sahají k Laovi. V 7. století bylo Laovo dílo přeloženo do sanskrtu. V roce 733 císař Süan-cung zařadil Tao Te ťing do „povinné literatury“ k císařským úřednickým zkouškám. V náboženském taoismu se recitace této knihy stala předepsanou zbožnou praxí a ústřední součástí obřadu. První překlad do angličtiny vznikl až roku 1868. Na západě se Lao stal populárním zejména ve 2. polovině 20. století, hlavně díky hnutí new age, především dílu Fritjofa Capry Tao fyziky z roku 1975. Z tradičních filozofů se k němu hlásil zejm. Karl Jaspers, pro nějž byl Lao „osovým filozofem lidských dějin“.

Legendy

Od 2. století začaly vznikat Laovy hagiografie, plné různých legend. Podle jedné takové ho matka nosila 72 let v lůně, a proto měl již při narození šedé vlasy a plnovous, a odtud prý pramenila přezdívka „starý mistr“, již měl již od mládí.

Podle jiné legendy žil 200 let. Připisování dlouhověkosti moudrým mužům bylo ve staré Číně obvyklé. Taoistické mýty též uvádějí, že Lao byl počat, když jeho matka hleděla na padající hvězdu. Při porodu se jeho matka prý opírala o švestku, proto se prý také jmenoval Li, což znamená právě „švestka“.

Taoisté rovněž tvrdí, že se Lao vtělil do několika historických osobností, aby posílil moudrost světa, velmi často je za takovou jeho inkarnaci označován Buddha. Nešlo však ze strany taoistů jen o vyjádření úcty k Buddhovi a synkretismus, také šlo o druh propagandistické války, kde cílem bylo ukázat, že buddhismus je jen podřadný druh taoismu. Z tohoto důvodu musely například císařské úřady ve 3. století zakázat šíření knihy Lao-c‘ chu-chua-ťing (Laovo obrácení barbarů), která právě s tvrzením o totožnosti Laa a Buddhy pracovala, a jíž se buddhisté cítili uraženi. Jeho inkarnací bylo dle legend celkem třináct, přičemž při poslední měl žít 990 let.

Učení

Stejně jako u většiny ostatních starověkých čínských filozofů Lao často vysvětluje své myšlenky paradoxem, analogií, přivlastňováním starověkých výroků. Používá refrénovitost, symetrii, rýmy a udržuje rytmus.

Klíčový koncept tao Lao C‘ označuje za zdroj veškeré existence, kořen všech věcí. Tao je neviditelné, mocné, ale nikoli transcendentní. Je tiché a pokorné, nic po člověku nežádá, nezadává mu žádný úkol jako Bůh. Lao zdůrazňuje, že lidé mají svobodnou vůli a jsou tak schopni změnit svou vlastní podstatu. S tao jsou však v neustálém kontaktu svými činy a ovlivňují ho jimi. Mnoho lidí jedná „nepřirozeně“, což narušuje přirozenou rovnováhu tao. Lao chce vést studenty k návratu do přirozeného stavu v souladu s tao, do klidného stavu wu wei bez touhy. Wu wei (無為) lze přeložit jako „nedělat nic“, „nenutit“, „nejednat“, „nic nehrát“, „vytvářet nicotu“, „jednat spontánně“ nebo „plynout s okamžikem“. Kevin Burns uvádí, že princip wu wei nelze chápat jako nečinnost, ale „jako snahu nedělat nic, co by bylo v rozporu s přírodou“.

Kriticky se Lao vyjadřuje o jazyku. Považuje ho za nevyhnutelně pokřivený a umělý, což manifestuje paradoxy, které mají žákům naznačit, jak je marné se pokoušet s pomocí jazyka popsat podstatu. Také technologii Lao nevěří, může přinést jen falešný pocit pokroku, soudí. Až cynicky působí „politologické“ pasáže Tao te ťingu, v nichž mistr nabádá vůdce a krále, aby udržovali svůj lid v nevědomosti. Někteří však namítají, že tyto pasáže mohou mít i metafyzický význam. Lao se na vládce také obrací s určitými etickými nároky, které jsou analogem stavu wu wei u jedince na duchovní cestě: dobrý vládce se vyhýbá válkám, tvrdým zákonům a vysokým daním, zdůrazňuje Lao.

Tao Te ťing

Tao Te ťing (tradičními čínskými znaky: 道德經, zjednodušenými znaky: 道德经; v čínské hláskové abecedě pchin-jin 拼音, s vyznačenými tóny: Dàodéjīng; ve standardním českém přepisu: Tao-te-ťing; v anglickém přepisu Wade-Giles: Tao-te-ching) neboli Kanonická kniha o Cestě Tao a Energii Te tvoří (spolu s textem Čuang-c‘ 莊子) základ raného (filosofického) taoismu. Podle tradice byl autorem tohoto staročínského spisu Lao-c‘ 老子 (Starý Mistr), jenž jej údajně sepsal počátkem 5. stol. př. Kr.

Historik S’-ma Čchien 司馬遷 (žil pravděpodobně v letech 145-90 př. Kr.) v knize Š’-ťi 史記 (Zápisky historika) popisuje vznik tohoto díla takto: „Lao-c’ 老子 pěstoval Cestu Tao 道 a její Energii Te 德 a učil, že člověk má žít v skrytu, bezejmenný. On sám žil ve státě Čchu 楚, ale když viděl jeho úpadek, odešel. Když přišel k [hraničním] Soutěskám, Strážce Soutěsek jej zastavil a řekl mu: Nyní, když se chystáš opustit tuto zemi, napíšeš [pro mne] knihu? – Teprve tehdy na jeho žádost Starý Mistr sepsal dva svazky, aby vyložil smysl Cesty Tao 道 a Energie Te 德 v pěti tisících znacích; načež odešel a nikdo se už nikdy nedozvěděl, kam se poděl.” – úryvek ze 63. kapitoly

Dílo obsahuje 81 krátkých kapitol, které jsou rozděleny do dvou částí. První část (kapitoly 1 až 37), označovaná jako Tao ťing 道經, pojednává o Cestě Tao 道 a zabývá se otázkami filosofickými, druhá část (kapitoly 38 až 81), označovaná jako Te ťing 德經, se věnuje převážně Energii Te 德 a týká se zejména otázek společenských.

Wu-wej – 2. část: Taoismus

Taoismus (někdy psaný jako daoismus) je filozofická škola čínského původu. Někdy je chápán i jako náboženství (v čínštině se taoistické náboženství označuje pojmem tao-ťiao, kdežto filozofické učení mírně odlišným pojmem tao-ťia, v češtině ani jiných jazycích se ovšem tyto pojmy neodlišují). Jádrem filozofie i uctívání je princip tao (v původním významu „cesta“), který je pro taoisty zdrojem, vzorem a podstatou všeho, co existuje. Taoisté věří, že lze dosáhnout stavu dokonalosti, když se s rytmy a cykly tao synchronizují. Taoistická etika se liší v závislosti na konkrétní škole, ale důraz je kladen zejména na „tři poklady“: soucit, úspornost a pokoru. Důležitý je též koncept wu wej, který je znám i v konfucianismu, a který nabádá k volně plynoucí spontánnosti („čin bez námahy a úmyslu“) vyvěrající z osobní harmonie (u taoistů ze sladění s tao).

Historie

Kořeny taoismu sahají minimálně do 4. století před naším letopočtem. Zásadní vliv na jeho vznik měla kniha Tao te ťing (Kniha o cestě a ctnosti), která je připisována učenci Lao C‘. Raný taoismus byl též ovlivněn filozofem Čuang-c‘ (autorem stejnojmenného textu, který je druhým nejdůležitějším v taoismu), filozofem Sün-c’, čínskou naturalistickou školou, která rozpracovala filozofii jinu a jangu, a učením Šen Pu-chaje, který rozvinul koncept wu wej. Taoismus měl v průběhu staletí hluboký vliv na čínskou kulturu a hluboce do ní prorostl, takže získal i své lidové formy. Taoističtí duchovní, tzv. Mistři Tao (tao-š‘), nicméně striktně oddělují „pravý taoismus“ od různých rituálů čínského lidového náboženství, které byly taoismem ovlivněny. Zřetelný vliv měl taoismus též na tradici zenu, čínskou alchymii (zejména nej-tan), čínskou astrologii, několik bojových umění, tradiční čínskou medicínu, feng-šuej a mnoho stylů cvičení čchi-kung. Taoistická tradice je dnes jednou z pěti náboženských doktrín oficiálně uznaných a do jisté míry podporovaných Čínskou lidovou republikou, v rámci obrany proti cizím kulturním vlivům a novým náboženským hnutím. Je také hlavním náboženstvím na Tchaj-wanu a značný vliv si uchovává v jihovýchodní Asii. Taoismus ovšem ve 20. století silně ovlivnil i západní svět, byl jím ovlivněn například Carl Gustav Jung, hnutí new age a jeho představitel Fritjof Capra, nebo tzv. hlubinná ekologie.

Věrouka

Dle Tao Te ťing platí, že Tao plodí jedno (jednotu, harmonii). Jedno plodí dvě (protiklady, jin jang). Dvě plodí tři (Nebesa, Zemi a mudrce). Tři plodí všechny věci. Tao te ťing je také praktickou a mnohdy vtipnou „příručkou“ pro vládce jak rozumně spravovat zemi („Moudrý muž vyprazdňuje jejich (lidu) srdce (jako sídlo vášní a emocí) a naplňuje jejich mysl (V doslovném překladu břicho, to je ale v čínské mytologii nositelem mysli/ducha) – zpevňuje jejich kosti a zbavuje lid vášní“). Nebesa určují řád Zemi a pojítkem mezi nebem a zemí je vládce, který by měl být mudrcem.

K pochopení taoismu je zapotřebí především pochopení „čínského myšlení“. To je postaveno na několika principech:

• Svět je v neustálém pohybu
• Stálost neexistuje
• Detail nelze oddělit od celku
• Celek nelze oddělit od detailu
• Protiklady harmonizují krajnosti

Lao-c’

Lidové náboženství uctívalo mnoho bohů. Také díky němu se taoismus začal měnit v náboženský systém. Uctíval hvězdné bohy (viz panteon) a spravoval i vlastní církve.

Nad všemi hvězdnými bohy stojí Nefritový císař (pinyin: (Jü-Chuang) nebo (Jü-Ti)). Pod ním trojice stvořitelských bohů Tři čistoty (pinyin: (San-Čching)).

Významnou roli hraje také Osm nesmrtelných (Pa-sien). Mezi nejuctívanější bohy patří Kuan-jin (bohyně soucitu) nebo Cao-wang, (ochránce domácího krbu).

V taoismu také nalezneme prvky magie, alchymie a šamanismu, ze kterého také vzešel. Náboženský taoismus (tao t’iao) měl největší rozkvět v 6.-8. století. V dnešní době najdeme náboženský taoismus zejména na Tchaj-wanu.

Toto čínské učení hlásá návrat k přirozenosti prostřednictvím ne-zasahování (Moudrý muž dělá, ale neužívá toho, co je uděláno. Tvoří, ale nevládne tomu, co je stvořeno. Dokončuje díla, ale nevychloubá se).

Taoisté ve své filozofii rozvinuli jednu z významných myšlenek čínské filozofické spekulace – myšlenku o vzájemném propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je tao, pralátka vesmíru, jeho prapříčina.

„Tao je odvěké na rozdíl od věcí, které vznikají a zase zanikají.“ V Japonsku se uplatňoval především ve formě učení o harmonizaci kosmických protikladů jin a jang, jako osnova věšteb a kalendáře.

Tao te-ťing

Podrobnější informace naleznete v článku Tao Te ťing.
Autorství této knihy je připisováno Starému mistrovi (Lao-c‘), její dokončení se odhaduje okolo 3. století př. n. l. Toto datum je však velmi sporné. Někde se uvádí, že ji Lao-c´ napsal okolo roku 600 př. n. l. Stejně tak ani není prokázána historická existence Lao-c´.

Tato kanonická kniha je rozdělena na dvě části:

1. Tao-ťing – Kniha o tao (cestě)
2. Te-ťing – Kniha o principu te (ctnosti) 

V Tao te-ťingu se rozvíjejí dva úzce spojené tematické okruhy – otázky kosmologické a představa ideálního panovníka a způsobu jeho vlády.

Etika Tao

Smyslem života je naučit se následovat cestu kosmických sil, přírodu. Klíčovým pojmem je wu-wej, tedy aktivní nečinění – člověk se má stát nádobou, kterou protéká tao.

Klíčem k etice Tao te-ťingu je prostota:

• prostý člověk nedbá o zisk, chytrost, obratnost, egoismus a smělá přání
• osvícený člověk je nezaujatý a navrací se k dětské prostotě
• je zbaven pout, je měkký, a právě proto je s to vše přemoci – neboť měkké přemáhá tvrdé 

„Člověk se spravuje mírou země, země mírou nebes, nebesa mírou tao a tao mírou sebe sama.“

Principy

V souhrnu můžeme říci, že taoismus má principy celkem tři:

1. tao (vesmírná síla, individuální přirozenost, jedno, cesta jako cíl)
2. te (ctnost, projev taa)
3. wu-wej (usilovat neúsilím, znamená nechat věcem volný průběh, prorážet kámen s měkkostí vody)