Slepí poutníci srdce

Milí přátelé,

opět mě toho napadá tolik, když zabrousím na Facebook nebo kamkoli jinam. Opakující se teorie, nářky a doporučení, mnohá slovní akrobacie od těch, co na to mají i nemají.

Je jasné, že žít není lehké, pokud člověk chce naplnit smysl, který cítí uvnitř jako nedílnou součást své pouti. Zkoušíme se zajímat o všechno, nebo o jednotlivosti, zkoušíme být aktivní nebo pasivní, zkoušíme bezmezně milovat, nebo si určovat hranice.

Pokoušíme se rozlišit miliony věcí bez jistoty, že to uděláme správně. Zkoušíme se řídit pocity, rozumem, náladou, výběrem věcí sympatických a odvrhnutím těch nepříjemných. Zkoušíme, protože kompas jsme si dávným výběrem pokazili hned na začátku.

Potřebovali jsme vědět jen jednu věc: že existuje Bůh, že je nesmírný, ale především nesmírně milující. Vybrali jsme si „vědět“ víc, z čehož se stalo to, že každý „ví“ něco jiného, a tak žijeme v rozporech a odporech – a nebude to jinak až do konce, který my neurčíme.

Kdysi jsem se, asi jako každý, zlobila na rodiče, že mají problémy, které mě ničí, a že si je neumí vyřešit. Byla jsem nemilosrdná, nevěda, že se budu dopouštět podobných hloupostí.

Později mi došlo, že my všichni děláme věci poslepu, a každý náš další krok je do prázdna. Může být, že jsme šíleně odvážní nebo nezodpovědní, ale jsme na cestě, která je přesně taková. Slepá a nekonečná, pokud se nevrátíme pokorně na začátek.

Vídám spoustu obvinění ve svém životě a všude jinde. Hledáme viníky své situace, kteří jimi sice skutečně být mohou, ale i oni mají své učitele/mučitele – a tak se to řetězí.

Je možné se zlobit v konkrétním momentě, ale není to možné generálně.

Nemám žádné rady ani doporučení, jen chci říct, že jsme v tom všichni stejně. To je naše jediná funkční pravda. Proč funkční? Protože lepší pochopení vede k většímu soucitu – se sebou i s druhými.

Je možné, že někteří z nás skončí v nebi nebo v pekle. Je to možné – ať už o tom máme teorie jakékoli, uznejme i tuto, protože s jistotou nevíme nic.

Ať dopadneme jakkoli, bude to podle našeho skutečného srdce.
Ne podle toho, za koho jsme považováni světem.
Ne podle toho, čím se zabýváme a co hlásáme.
Ne podle toho, kolik lidí nám věří, a dokonce ani podle toho, co si o sobě myslíme my sami – a do čeho se snažíme vkroutit myšlením, ať je pozitivní, reálné nebo negativní.

Půjdeme tam, kam patříme. Nic víc, nic míň.

Připomínám si tedy denně, ať se mi děje cokoli, že děkuji za život, který mám, že je to zázrak. Právě proto, že mu nerozumím, ale jsem tady, mám svůj život.

Vnímám, jak je těžký, hezký, hrozný, k nevydržení, úžasný – a mnohdy mi připadá, jako by to byl jen zmatený sen, hodně zvláštní a nepochopitelný.

Ale… je to zázrak. Děkuji.