Krok za krokem v době nejistoty

Milí přátelé,

Tak zas přicházím s několika úvahami.
V tomto čase „volebního“ kvasu.

Proč jsou u slova „volební“ uvozovky, je víceméně jasné. Nevyvážené (spíše vůbec žádné, či dokonce opačné k realitě informace), špatný volební systém, naprosté rozklížení společnosti a dokonce kandidáti, u kterých si nemůžeme být jisti většinou toho, co hlásají, ačkoli to potřebujeme slyšet (a oni to vědí, jako všichni). O tom se moc rozepisovat nechci – situace je jaká je a každý se k tomu staví po svém.

Do toho se však přimíchává jakési zásadní chvění v životě všech. Může to být tušení změn (se kterými nějaké volby souvisí jen okrajově), zkrátka jakási směrovka, která u každého člověka už potvrdila mystické rozhodnutí z pohádek: „Půjdeš směrem na draka, nebo půjdeš směrem k drakovi?“

Naivita se prosazuje stále, stejně jako očividné omyly a naschvály. Naše nevědomost se snaží vykličkovat z labyrintu světa za pomoci různých berlí, které jsme používali už dříve, a trváme na nich, abychom v tornádu okolností alespoň občas předstírali, že víme, co se děje.

A tak dále vzhlížíme ke hvězdám, s příběhy ezo i exoterickými, cvičíme jógu, koupeme se v ledové vodě, jsme svědky potvrzování „konspirací“ i masově ovládáni těmi skutečnými a „další alegorické vozy“ budou následovat.

Procházíme stále jemnějším sítem skutečnosti a netušíme, zda jsme ti, co uvízli v sítku, nebo ti, kdo opět prošli.
Ale máme samozřejmě tendenci „vědět“, že jsme prošli do dalšího kola (většinou nevíme nic).

To, co přijde v budoucích letech, také nikdo neví přesně. Je tam pouze to vnitřní chvění před zemětřesením.

Já netuším, co s tím. Jdu krok za krokem.

Vím jen to, že nemá smysl se přetvařovat.
Být odhalený je zdánlivě šílený nápad, když jsme vystaveni takové bezprecedentní kontrole. Ale proč se snažit ukrýt a stát se jen „tajným agentem“ sama sebe?

To zavání souhlasem s hrou, která mě osobně nikdy nebavila. Je možné, že lidé nedopustí, aby „odhalení“ lidé vůbec existovali. Ale stejně to tu nikdo nepřežije, takže žijme tak, jak víme, že žít chceme.

Bůh nás vidí. Neukryjeme před Ním absolutně nic.
Nemusíme to tedy skrývat ani před sebou samými.

Sice nás za to opravdu málokdo pochválí nebo dokonce bude mít rád, ale má to obrovský účinek. Člověk pak ví, na čem je. A zjistí, jaký je.

Pak teprve začíná ta slavná „práce na sobě“.
Ve vlastní samotě, v tichu noci, ale i mezi lidmi, kteří jsou strašní, skvělí, zlí, dobří, šílení, moudří, nijací, cizí, blízcí, zrádní, bojácní, odvážní, silní a slabí – a všechny variace tohoto.

Jedna věc se ale nemění: jsme u toho sami.
Obklopeni davem nebo v jeskyni – vždycky jsme u toho každý sám.

Lidé si stěžují, že nejednota nás hubí a vytváří potíže. Ano. Ale to, co si představujeme pod jednotou, není „nad námi“, ale pod tímto vědomím absolutní samoty.

Po jejím přijetí člověk může na čas klesnout pod tíhou vlastní zodpovědnosti za cokoli, co řekne, udělá, pocítí… Není to snadné. Je to těžké.

Ačkoli nám mnozí slibují krátké cesty samoosvobození. Ovšem zdá se, že lidem už trochu dochází, že to byla jen taková fáze jejich „probuzení“.

Pod tím vším se teprve skrývá šťavnaté a láskyplné jádro spojení všeho a všech. V plném přijetí toho, kým jsme se stali a kým cítíme, že bychom měli být.

Žádné úlevy.

A přesto – podaná ruka, úsměv, klidný pohled a vlídné slovo, i kdyby to nebylo od nikoho „úžasného“, je maličkou ochutnávkou našeho pravého domova.

Prozatím to musí stačit.
Prozatím budeme klopýtat, dělat strašné chyby a bláznit na kvadrát.

Ale to nevadí.
Buďme k sobě vnitřně nekompromisní.

„S poctivostí nejdál dojdeš“ není přísloví o světském úspěchu jakéhokoli druhu.

Přeji nám všem otevřenost (nikoli drzost), zkoumání (nikoli šílení) a hlavně odvahu dívat se na sebe bez růžových brýlí. To nám všem pomůže v životě nejlépe.

Tak zas někdy, přátelé.